Kosmas — strážce české paměti

O Kosmovi víme jen to, co o sobě prozradil ve své kronice, kde se několikrát zmínil o svých studiích, cestách a příbuzných. Na rozdíl od mnoha jeho následovníků je však jeho jméno skutečné, protože jím podepsal své texty. Žil mezi lety 1045 až 1125. Bezpochyby to byl velmi vzdělaný muž, který se díky dlouholetým studiím v Lutychu — dnešní Belgii a tehdejší Francké říši — vypracoval až na kanovníka pražské katedrály sv. Víta. Kanovníci byli členy sboru kněží a vzdělaných laiků při kapitulních chrámech. Náplní jejich činnosti byla církevní služba, například duchovní správa katedrálních kostelů, převažovala však intelektuální práce. Kosmas se později dokonce stal děkanem svatovítské kapituly. S manželkou Božetěchou bydlel v kapitulním domě, jakémsi služebním bytě ve Vikářské ulici na Pražském hradě. Z manželství, které bylo tehdy u církevních osob obvyklé, se mu narodil syn Jindřich. V rámci svých pravomocí Kosmas několikrát provázel pražského či olomouckého biskupa na jejich diplomatických cestách do ciziny, prokazatelně navštívil italskou Mantovu, Mohuč a také Ostřihom. Zemřel v osmdesáti letech, což byl na tehdejší dobu úctyhodný věk.

Třídílnou Kroniku českou psal Kosmas latinsky, jazykem tehdejších vzdělanců, jímž byly psány antické spisy. Zaznamenal v ní události české historie z let 1110—1125. Nepopulárnějšími příběhy jeho kroniky však zůstávají „bájná vyprávění starců“, jak je sám autor nazval. Povstaly z nich naše národní pověsti, které v 19. století literárně zpracoval Alois Jirásek: O Čechovi, o Krokovi, o kněžně Libuši a Přemyslovi a další. Původní rukopis Kosmovy kroniky se bohužel nedochoval, dílo známe jen z pozdějších opisů, jichž se dochovalo patnáct. Nejvýznamnější z nich je rukopis Budyšínský z přelomu 12. a 13. století.

Na Kosmovu kroniku posléze navázali další vzdělanci, kteří používali celé jeho pasáže. Kosmas se tak stal vzorem i inspirací pro následující generace českých historiků, literátů a intelektuálů. Mezi nejpopulárnější české kroniky se řadí Dalimilova kronika, Husitská kronika Vavřince z Březové či kronika Václava Hájka z Libočan. Myšlence sepsat své životní osudy a zaznamenat události s nimi spojené neodolal ani český král a římský císař Karel IV. 

Potřeba zapisovat památné události se odrazila také ve zřizování městských kronik, kterých v 17. a 18. století v Českých zemích vzniklo velké množství. V první polovině 19. století bylo nařízeno vést kroniku v každém městě. Po vzniku Československé republiky roku 1918 bylo vedení obecních kronik upraveno zvláštním zákonem. Tradice českého kronikářství nezanikla ani přes všechna úskalí druhé světové války a následných čtyřiceti let totalitního režimu. Dodnes je úspěšně rozvíjena díky stovkám obětavých českých kronikářů, nástupců pražského kanovníka Kosmy, kteří podobně jako on před tisíci lety věnují svůj čas, zájem a úsilí zapisování událostí pro příští generace.