Praha astronomická

Čas v metropoli ubíhá podivně. Plasticky, zpomaleně i zrychleně, jako by tu zůstalo něco z Einsteinových postulátů. Vlastně to není ani tak nemožné. Praha je totiž přímo prodchnutá historickými místy spojenými s fyzikou či astronomií.

Na tom, že je Praha mystická, je víc pravdy, než umně popisují propagační letáky. V jejích starobylých domech se kružítky zaznamenávaly konstelace hvězd, virgule určovaly minuty zhmotnění elixírů, nepolapitelné téma času se tu pokoušeli zkrotit filozofové, astrologové i zruční hodináři. To na espritu města přece muselo zanechat mocný otisk. Skutečností je, že v hlavním městě působilo hned několik hodnověrných astronomů a fyziků, včetně Alberta Einsteina, kterého moderní věda cituje dodnes. Tycho Brahe působil jako dvorní astrolog Rudolfa II., jeho asistent Johannes Kepler formuloval v Praze zákony o pohybu planet kolem Slunce, zmiňovaný Albert Einstein žil v Praze rok a čtvrt a jeho pražský pobyt přinesl světu jedenáct vědeckých prací. Metropole se navíc pyšní zcela unikátním orlojem z 15. století, který měří čas na několik způsobů a z jeho důmyslně konstruovaných přístrojů vyčtete mimo jiné aktuální postavení planet na severní či jižní polokouli. A to zdaleka není všechno…

Na oběd podle poledníku

Ať už cestujete do Prahy z jakéhokoli důvodu, nakonec vás pražské uličky stejně přivedou na Staroměstské náměstí. Možná vás zde za slunečného počasí zaujme paprsek světla odražený od pražského poledníku – mosazné lišty usazené do kamenné dlažby na souřadnicích 14°25‘17“ východně od nultého – Greenwichského poledníku. Pražané si jej na svém hlavním náměstí v roce 1652 nevyznačili jen tak pro legraci, nýbrž proto, aby jim spolehlivě prozradil, že je slunce v nadhlavníku, a je tedy čas oběda. Stačilo sledovat, kdy s poledníkem splyne stín dnes již neexistujícího Mariánského sloupu. Až důmyslnější měřiče času v pražském Klementinu ukázaly, že stín a poledník jsou bez jedné vteřiny v dokonalém časovém souladu. I když si dnes podle pražského poledníku nikdo hodinky neseřizuje, na důkaz své prospěšnosti byl v 90. letech 20. století osazen latinským nápisem Meridianus quo olim tempus pragense dirigebatur (Poledník, podle něhož byl v minulosti řízen pražský čas). O druhé technicko-astronomické památce na Staroměstském náměstí, jedinečném pražském orloji, bylo napsáno nespočet článků a studií, proto jej na tomto místě pomineme a zvídavého čtenáře odkážeme na samostatné heslo ZDE.

Tajemství ve hvězdách

Praha měla svůj orloj již zhruba 150 let, když císař Rudolf II. povolal do Prahy mistra Tychona Braha. Dánský astronom pracoval na habsburském dvoře pouhé dva roky, ale o to rychleji zformuloval základní zákony nebeské mechaniky, které se ovšem neobešly bez chyb. Na základě pozorování hvězd správně vyvodil, že planety rotují kolem Slunce, ale chybně se domníval, že také obíhají kolem Země. Geocentrický popis nebeské mechaniky vzal za své až zákony Braheho žáka – Johanna Keplera. Záhadou ovšem zůstává příčina úmrtí dánského vědce (v roce 1601). Mluvilo se o pracovním vypětí a ledvinové chorobě, ale také o otravě rtutí, kterou používal při alchymistických experimentech. Podle těch, kdo s historií rádi žonglují, astronom zemřel na následky prasknutí močového měchýře, protože si během hostiny s císařem nemohl odskočit na toaletu. Nedávná exhumace a následná analýza Braheho ostatků otravu rtutí vyloučila, zato však potvrdila zvýšenou koncentraci zlata v jeho vlasech, vousech a obočí. Z toho vyplývá, že zlato muselo hrát v astronomově životě výjimečnou roli, ale určitě ho nezabilo. „Zlato bylo ve vyšších vrstvách renesanční evropské společnosti všudypřítomné. Bylo součástí oděvů, šperků nebo příborů, vyskytovalo se dokonce i v jídle. Plátky zlata se také úmyslně dávaly do vína, protože se věřilo, že drahé kovy mohou na člověka přenést ´božský princip´," vysvětlili autoři výzkumu. Přesná příčina smrti slavného vědce tak i nadále zůstává tajemstvím.

Brahe a Pohořelec, jak se to rýmuje?

Ať už slavného vědátora skolila přísná pravidla palácové etikety, rizikové faktory bádání nebo odešel ze světa přirozenou smrtí, jeho jméno je nesmazatelně spojeno s Prahou přelomu 16. a 17. století. Tělo Tychona Braha je pochováno v chrámu Matky Boží před Týnem u prvního mezilodního pilíře vpravo a je velká škoda, že náhrobek stále zůstává nepříliš doceněnou turistickou perličkou. Málokdo také ví, že v roce 2005 byly v zahradě Gymnázia Jana Keplera (Parléřova ul., Praha 6 – Hradčany) na Pohořelci odkryty a zdokumentovány základy obytného domu, v němž na sklonku života Brahe (poté i s Keplerem) prokazatelně přebýval, realizoval svá hvězdářská pozorování a nakonec i zemřel. Současné nízké opukové zdivo, viditelné dnes v areálu školy, náznakově připomíná existenci a polohu astronomova bydliště. Na působiště slavných učenců Tychona Braha a Jana Keplera ostatně upozorňuje také pamětní deska u vchodu do ústavu, která zde byla odhalena v roce 1946. Nepřehlédnutelné je pak sousoší obou vědců od akademického sochaře Josefa Vajce, jež bylo u gymnázia vztyčeno v roce 1984.

Průzkum sluneční soustavy však smrtí proslulého Dána nekončil. Jak již bylo zmíněno výše, roku 1600 přichází do Prahy Johannes Kepler, německý matematik a astronom, a stává se Tychonovým asistentem. Po smrti svého učitele vydává na základě jeho poznámek dílo Astronomia Nova, které obsahuje první dva Keplerovy zákony o pohybu planet kolem Slunce. Keplerův pražský pobyt připomíná menší expozice v prostoru před vstupem na střechu Národního technického muzea. Přístupná je v rámci edukačních programů po objednání na e-mailu pedagogika@ntm.cz. Na přehledných panelech se zde můžete seznámit s životem, objevy i spisy slavného astronoma. Výstava tematicky navazuje na samostatnou expozici "Astronomie".

Po čase počasí

Potřebu měřit čas a dráhy planet záhy dostihlo nutkání evidovat počasí. To byla voda na mlýn pro jezuity rozvíjející v Praze chvályhodnou činnost v oblasti vědy a vzdělávání. V jejich koleji v Klementinu se s pravidelným klimatologickým měřením teplot, atmosférického tlaku, dešťových i sněhových srážek začalo v roce 1775 a tyto výpočty a statistiky tu probíhají dodnes, jen už ne pod patronací Tovaryšstva Ježíšova. Zájem o jezuitskou meteorologickou práci vzrostl především ve 30. letech 20. století, kdy vědci na celém světě začali věnovat zvýšenou pozornost kolísání klimatu. Pro moderní vědu totiž představovaly i dvě stě let staré zápisy značně ojedinělý a nesmírně cenný zdroj informací. Aby ne, jezuitům v tomto ohledu nelze upřít pokrokovost, například měření teploty a tlaku vzduchu probíhala zpočátku dvakrát denně, vždy ráno při východu Slunce (v létě dvě hodiny po východu) a odpoledne kolem 15. hodiny.

Prohlídky Klementina se konají denně (včetně víkendů a státních svátků) od 10 hodin, začínají vždy po 30 minutách a probíhají výhradně s průvodcem pro maximálně 20 lidí. Během padesáti minut navštívíte Meridiánovou síň (dříve využívanou k přesnému určování poledne), Barokní knihovní sál s řadou geografických a astronomických glóbů a samozřejmě také Astronomickou věž, která je dominantou areálu. Unikátem barokního komplexu je Zrcadlová kaple, do které je možné v rámci prohlídky také nahlédnout. Tuto možnost však nelze předem garantovat, neboť se v honosné místnosti často konají kulturní a společenské akce.

Einsteinova Praha

Naše hlavní město také rádo vzpomíná na Alberta Einsteina, který ač prý nenáviděl formality, zanechal vědě spoustu definic o povaze a vztahu času a prostoru. A vztah profesora fyziky a celosvětově uznávaného vědce k Praze? Literatura o jeho osobním životě odkazuje na nejrůznější poznámky nesoucí se v duchu obdivu: „Město Praha je ostatně nádherné, tak krásné, že už samo o sobě stojí za větší cestu“. Naproti tomu jiné prameny uvádějí, že byl k pražskému prostředí (zejména vzduchu) poměrně kritický. Nemít ovšem v Praze pamětní desku člověka, jehož E=mc² zná průměrný školák, by bylo licoměrné. Jedna z upomínkových plaket visí na stěně domu U Jednorožce na Staroměstském náměstí, kde Einstein v salonu Berty Fantové hrával na housle a setkával se s Maxem Brodem a Franzem Kafkou (v letech 1911 – 1912). Druhou si můžete prohlédnout na Smíchově v Lesnické ulici, kde při svém pražském pobytu Einstein bydlel a třetí zdobí budovu Přírodovědecké fakulty, kde fyzik přednášel.

Převrácený čas aneb židovské zrcadlení

Na pražském Židovském Městě zase zjistíte, že i všeobecně zažité samozřejmosti mohou mít neobvyklé analogie. Na věži Židovské radnice (jedné z nejstarších v Evropě, která se stále užívá k náboženským obřadům) se nacházejí údajně nejstarší hebrejské hodiny na veřejném místě. To je významné samo o sobě, ale do věcí vymykajících se normálu má i takové prvenství stále daleko. Mírným překvapením také je, že ciferník má místo číslic hebrejská písmena. Poněkud větší úžas však způsobuje zjištění, že cifry jsou zrcadlově převrácené, což v praxi znamená, že tam, kde je na běžných hodinách číslice tři, je na těch židovských devítka. Pak už vám dojde, že židovské ručičky se musí pohybovat proti směru běžných hodinových ručiček, tj. doleva. Po chvilce přemýšlení, jak tedy přečíst čas, pochopíte, že velká ručička je u těchto hodin malá a malá ručička velká. Jak jsme vás na začátku varovali, s časem v Praze to prostě bude vždy zamotané…

Za vesmírem do Stromovky

Současná astronomie v Praze – to jsou především hvězdárny (Štefánikova hvězdárna na Petříně a Hvězdárna Ďáblice) a populární Planetárium v dnešní Stromovce. Jeho nejpůsobivější součástí je promítací sál se sférickým stropem (kopulí), který napodobuje pomyslnou nebeskou klenbu. Na tento strop jsou promítány vesmírné objekty a jejich pohyb v prostoru a čase; prezentovány jsou tu nejrůznější snímky, videa a animace. Diváci jsou podobně jako v divadle či kině usazeni v pohodlných sedačkách a na kopuli nad sebou, která s průměrem 23,5 metrů patří mezi největší na světě, sledují dokonalou iluzi denní či noční oblohy. Špičkový technologický systém Planetária je bez přehánění skutečnou „hvězdnou bránou“ do hlubin vesmíru.