Karel IV. — největší Čech

Od nepaměti se mu říkalo Otec vlasti. Možná proto se pro většinu Čechů stal jakýmsi nedotknutelným symbolem, obdivovaným a idealizovaným panovníkem. Ale ve skutečnosti byl český král a císař Svaté říše římské Karel IV. člověkem z masa a kostí, který měl své přednosti i slabiny.

Narodil se 14. května roku 1316 do královské rodiny, ale ani v dětství to neměl jednoduché.  Jeho mladičký otec, Jan Lucemburský, nedávno posazený na český trůn, musel svádět obrazný i faktický boj jak s českou šlechtou, tak i se svojí ambiciózní manželkou Eliškou Přemyslovnou.

Původně se chlapec jmenoval Václav, podle svých významných předků z matčiny strany. Teprve během sedmiletého pobytu ve Francii „získal“ při biřmování jméno strýce, francouzského krále z rodu Kapetovců.

Maminky si moc neužil, více jej formovala drsná mužská výchova na hradech Lokti a Křivoklátu. V sedmi letech se ocitl sám mezi příbuznými na francouzském dvoře, kde měl k dispozici i vlastní vychovatele. Otevřela se mu náhle cesta nejen k rozsáhlému vzdělání, ale také k významným politickým a osobním kontaktům. Přítelem se mu stal například budoucí papež Kliment VI. V neposlední řadě bylo důležité, že si z Paříže Karel přivezl svoji první manželku milovanou Blanku z Valois.

Všestranná příprava do života pokračovala v Lucembursku, v rodovém hrabství, kde se dospívajícího následníka trůnu ujal autoritativní prastrýc Balduin Lucemburský, arcibiskup v Trevíru. Karel se dál učil diplomacii a umění vládnout, doplnil si jazykové znalosti francouzštiny, latiny a italštiny o němčinu, samozřejmostí bylo ovládání dvorské etikety a rytířských ctností. Nakonec jej otec Jan povolal do severní Itálie, aby se v nelehkém prostředí naplněném intrikami, pokusil uhájit lucemburské panství. Ke slovu přišlo praktické ověření vojenským znalostí, zacházení se zbraní, jízda na koni, vojenská taktika. V bitvě u San Felice, ale také při jiných příležitostech, si Karel ověřil, jak dokáže být štěstěna vrtkavá.

Po dlouhých letech se pak Karel na podzim roku 1333 konečně vrátil do Čech. Za nepřítomnosti hlavy státu začal jako markrabě moravský spravovat České království a dařilo se mu. Postupně zasahoval i do vnějších záležitostí, například ve prospěch bratra Jana Jindřicha v Korutanech. Snad obava o vlastní budoucnost a trochu žárlivost nad synovými úspěchy vedly nejprve k nepřiměřené reakci, později dokonce k roztržce mezi otcem a synem. Tu ještě podpořil Janův nový sňatek s Beatricí Bourbonskou a následné narození dalšího mužského potomka do rodiny Lucemburků. Teprve, když král Jan sepsal svoji politickou závěť a Český sněm uznal v roce 1341 Karla za budoucího panovníka, situace se uklidnila.

Výsledkem byl společný postup a úspěch lucemburské dynastie v Evropě ve srovnání s jinými evropskými rody. Postupnými kroky Karel dosáhl v roce 1344 povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, čímž vymanil český stát z přímé závislosti na arcibiskupovi v Mohuči. Následoval akt důležité volby do čela Svaté říše římské v roce 1346. Při ní se Karel stal s pomocí papeže Klimenta VI. a svého otce Jana římským králem. Hlas mu dalo pět ze sedmi kurfiřtů volitelů. O pár měsíců později byl korunován v Bonnu. Na císařský titul si musel ještě pár let počkat, ačkoliv byl všeobecně uznávanou autoritou v Říši.

Také česká královská korunovace byla pro Karla důležitá. Konala se 2. září roku 1347 podle předem připraveného Korunovačního řádu. A nejenom to. V duchu zdůraznění českých přemyslovských tradic nechal panovník upravit Svatováclavskou korunu, která se, spolu se žezlem a jablkem, stala výrazem univerzální moci českého krále. Následovala velkolepá hostina na prostranství u svatého Havla a založení nového „korunovačního“ chrámu Panny Marie Sněžné.

Nyní už nestálo Karlovi nic v cestě k uskutečňování zamýšlených záměrů. Prahu si vybral jako sídelní rezidenci, z českého státu vytvářel hlavní základnu moci Lucemburků. Zároveň nemalé úsilí věnoval říšským městům a jejich zájmům. Na rozdíl od běžných zvyklostí doby nepoužíval expanzivní vojenskou sílu, nýbrž politickou a sňatkovou diplomacii. Tady hledejme mimo jiné důvody celkem čtyř sňatků, které Karel IV. za svého života uzavřel. Jako vdovec dokázal vždy rychle najít „správnou“ nevěstu s ohledem na její rodinné zázemí i význam. V případě druhé manželky Anny Falcké to byly Wittelsbachové, obzvlášť tvrdý soupeř. Třetí manželství Karel uzavřel s Annou Svídnickou, přestože bylo původně plánováno docela jinak. Tehdy se císařovi konečně narodil dědic Václav IV. Alžběta Pomořanská, poslední, čtvrtá manželka, byla svému muži největší oporou a také matkou dalších dědiců trůnu, z nichž nejúspěšnější byl Zikmund Lucemburský.

V dubnu roku 1355 dosáhl Karel císařské korunovace v Římě, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. S volbou a dalšími akty, jako byly říšská a císařská korunovace, se pojily vysoké dluhy. I když jeho největším dlužníkem byl trevírský arcibiskup, ke snižování svého zadlužení potřeboval panovník zejména pravidelné roční příjmy z daní klášterů a královských měst i důchody z vytěženého stříbra a ražby mince, tzv. kutnohorskou urburu. Značné částky vynaložil také na zakoupení řady lén v Bavorsku, Švábsku i Míšni, a především pro odkoupení Braniborska. Třetím sňatkem získal Svídnicko, definitivně připojil slezské země a Horní Lužici, dal vzniknout soustátí Zemí Koruny české, k němuž připojil v roce 1368 ještě Dolní Lužici. Posílil postavení Moravy, do jejíhož čela jmenoval svého bratra Jana Jindřicha.

Hlavní oporu při realizaci záměrů nalezl Karel v církevních kruzích. On osobně byl bez pochyby hluboce věřícím člověkem, ale především dobře věděl, že pouze mezi církevními hodnostáři musí hledat pravé vzdělance a odborníky. Patřili k nim arcibiskup Arnošt z Pardubic či Jan Očko z Vlašimi. Založení univerzity v Praze, 7. dubna 1348, bylo dalším krokem, kterým panovník nesmírně posílil postavení církve a důležitost metropole, neboť přiblížil možnost studia nejen pro České království, ale obecně v oblasti „na sever od Alp“. Dovršil tím zároveň svrchovanost českého státu.

Ne vždy se královy záměry setkávaly s pochopením. Typickým příkladem je pokus o návrh zemského zákoníku Maiestas Carolina. Ten upravoval vnitřní poměry v Českém království, ale v mnohém se dotýkal postavení, zájmů a pravomocí šlechty. Pod velkým tlakem stavovské nespokojenosti královský majestát raději ustoupil a zákoník nikdy přijat nebyl. Naopak na půdě Svaté říše římské císař své záměry prosadil a vydal v letech 1355 - 1356 Zlatou bulu, která se stala vlastně novou ústavou Říše. Upravovala například vztahy Říše k Českému království.

Tvrdý soupeř, realistický politik – i tak lze charakterizovat muže, který stál více než třicet let v čele Evropy. Je samozřejmé, že v tak vysoké politice účel světil prostředky a Karel si nejednou vypomáhal klamem či podvodem. Možná i proto, vědom si svých hříchů, dával najevo někdy až okázalou zbožnost. Snad také systematické sbírání ostatků světců je toho důkazem.

Dnes je Karel IV. vnímán zejména jako schopný zakladatel a budovatel, jehož stavitelské úsilí se projevilo na mnoha místech. Velkou péči a značné částky věnoval na stavbu kostelů a klášterů, které nechal nákladně umělecky zdobit. Ovšem nejvýznamnějším počinem bylo založení Nového Města pražského v roce 1348. Současně s ním chtěl král vytvořit z Prahy nový Jeruzalém. Rozsah, rychlost i kvalita zástavby vyvolává respekt a úctu i na začátku 21. století.

Nesmírně inteligentní, energický a cílevědomý panovník byl zřejmě z hlediska dobové módy pohledným a přitažlivým mužem s výškou asi 175 cm. Nebyl žádným asketou ani samotářem. Dbal na své výlučné postavení a respekt, všemožně podporoval svůj dobrý obraz v dobovém kontextu.

Karel IV. zemřel ve věku 62 let, 29. listopadu roku 1378. I jeho monumentální pohřeb spojený s významnými obřady byl vyjádřením politické moci jednoho z nejvýznamnějších evropských panovníků.

Zdroj: Prague City Tourism